Zas ta blbá nálada
Když se v uplynulých letech mluvilo o naší ekonomice a finančních poměrech, které u nás panovaly, mohli jsme slyšet v podstatě jenom pozitivní zvěsti. Pomineme-li poslední léta s koronavirem. Kolikrát nám jenom politici vyprávěli, jak se naší zemi ekonomicky daří, kolikrát jsme jenom dostávali přidáno, a to ať už šlo o státní zaměstnance, důchodce, příjemce různých dávek a posléze i ty ostatní.
Neznalí lidé si tehdy pochvalovali. Protože se jim dařilo líp a líp, a skutečnost, že se tak dělo na dluh, že se stát zadlužoval, aby si to mohl dovolit, nebo že se tiskly ničím nekryté peníze navíc, aby se tyto rozpustily mezi lidi, nikoho moc nevzrušovala. Přece platí, že co je doma, to se počítá. A že to bylo na úkor státu? Co je nám po státu?
Po dobách onoho tehdejšího rádoby blahobytu nám tedy zůstaly jenom dluhy a nezájem finančních institucí úročit střadatelům vklady, o něž ve finančním sektoru vlastně není moc zájem. A ještě větší problémy finanční povahy nám tu zůstaly po omezeních souvisejících s pandemií, kdy šla ekonomika do háje zcela zjevně, aniž by se tím kdokoliv tajil.
A co tedy máme dnes? Je prý víceméně po pandemii, zbývá tu už jen několik málo posledních a vcelku bezvýznamných omezení. A taky nám tu zbývají finanční a ekonomické problémy, jež už ale nejsou ani zdaleka tak bezvýznamné. Pro ty, kdo umí počítat, je to spíš vyslovená katastrofa. Katastrofa, jejíchž projevů už si musel všimnout každý z nás, kdo chodí aspoň někdy něco nakupovat.
Prostě se žilo dlouho na dluh, a žádný dluh nelze navěky utajit. A tak se to, co jsme prohýřili v uplynulých letech, projevuje současným růstem cen. Který se pochopitelně alibisticky zdůvodňuje třeba válkou na Ukrajině, problémy v dodavatelsko-odběratelských vztazích a podobně, ale to jsou přinejmenším zčásti jenom výmluvy.
Prostě jsme si žili nad poměry a pochvalovali si rozhazovačné politiky. A teď si nestěžujme na nikoho jiného než na sebe. Tu dnešní blbou náladu jsme si zasloužili.
