Šetřím, šetříš, šetříme

Už dlouho vidíme, jak na našem trhu stoupají ceny. A stejně dlouho u nás panuje docela ‚blbá nálada‘, tentokrát zapříčiněná právě tím, jak je pro nás kdeco pořád dražší a dražší. A tak není divu, že si někteří z nás musí utahovat opasek, aby svoji momentální těžkou situaci zvládli, a někteří z nás si ho utahují třeba i jenom preventivně, protože třeba tuší, že i když je to momentálně ještě zvladatelné, kdo ví, jak se to bude vyvíjet dál.

My Češi jsme se tak prý stali dokonce národem, který si utrhuje od úst nejvíce ze všech evropských národů. Spoříme si, máme-li z čeho, jako diví, neutrácíme, a to natolik, že prý už u nás nastalo období ekonomické recese. A protože začíná drhnout maloobchod, dá se očekávat, že koncem letošního roku bude celkový pokles naší ekonomiky ještě výraznější, než jak je tomu doposud.

My spotřebitelé jsme šetřili citelně už v prvním roce koronavirové pandemie, a nyní to tu máme nanovo. Přičemž se dnes šetří hlavně na autech a potravinách a těmi jedinými, kdo si ve srovnání s dřívějškem polepšili, jsou lékárny a drogérie. Omezujeme se, a to od chvíle, kdy došlo ke zdražení energií, protože se zkrátka obáváme toho, co přijde. Když už nemáme u moci vyslovené populisty, kteří by nám hned začali peníze ze státní kasy, která zeje prázdnotou, dávat.

Počínáme si tak vlastně docela rozumně a logicky. Můžeme si méně dovolit, a tak méně utrácíme. Abychom se udrželi nad vodou. Což je ovšem pochopitelně nevýhodné pro podniky, které nemají takový odbyt jako dřív. A je otázkou, jak to tedy v těchto bude nadále vypadat se zaměstnaností a platy.

Ale s tím se musíme zkrátka smířit. Není každý den posvícení, jak se říká. A když se nedaří, pak se prostě nedaří, když je draho, musíme si něco odepřít. I když nám to třeba není ani trochu příjemné. A komu by to také příjemné bylo, že?