Pozor, nejsme stát
Už jsme si u nás bohužel přinejmenším zdánlivě zvykli na to, že naše země žije na dluh. Ať byl po léta u kormidla, nebo spíš u koryta, kdokoliv, vždycky po něm zůstávaly dluhy. A státní dluh utěšeně, totiž vlastně neutěšeně, narůstal a narůstá. A pro soudné lidi už to dávno není nějaká banalita. Pro ekonomicky uvažující lidi je to naopak stále větší katastrofa. A že náš stát nezkrachoval a jen tak nezkrachuje? Za tím je zřejmě jenom ta skutečnost, že tu žije deset a půl milionu jeho ručitelů. Těch, kdo dluhy tohoto státu budou splácet. Protože jim nic jiného nezbyde.
Ale co jednotliví lidé? Ti za sebou tolik ručitelů nemají. Nemají často ani jednoho jediného. A co to znamená? Že své dluhy, pokud je mají, musejí splácet sami. Nemohou se vymlouvat, že oni nic a někdo to má zvládnout za ně. Ale zdá se, že se skutečná spousta lidí nad touto záležitostí nikdy nezamyslela. A tak se kdekdo klidně i nesmyslně a horentně zadlužuje. A pak zjišťuje, že své dluhy nezvládá. A to může končit a často končí velice špatně. I osobními bankroty.
Jenom letos v lednu bylo v České republice vyhlášeno 1.133 osobních bankrotů, asi o čtvrtinu víc než loni v prosinci, a k tomu tu bylo podáno i 1.096 insolvenčních návrhů, což také představovalo nárůst. A protože se už od třetího čtvrtletí loňského roku zhoršovala platební morálka dlužníků u spotřebních úvěrů, může se počet letošních osobních bankrotů ještě zvýšit.
Zatímco počty osobních bankrotů s jednou jedinou výjimkou klesaly už od roku 2013, letos to vypadá, že by se mohl doposud pozitivní trend změnit k horšímu. Meziroční nárůst nesplácených dluhů na 28,8 miliard korun, z čehož dělaly nesplacené spotřební půjčky 24,2 miliardy korun, signalizuje problémy. A to zejména u lidí ve věkové kategorii patnáct až čtyřiadvacet let, kde narostly nesplácené dluhy o celou čtvrtinu.
Loni tedy osobně zbankrotovalo 12.994 lidí. A kdo ví, kolik jich bude letos. Kolik si jich naivně myslelo, že dluhy se neplatí. Jak je to naučil mimo jiné i náš tatíček stát.
