Naše stáří je nejisté

Předchozí generace žijící za totality měly navzdory všemu špatnému, co onu dobu nejen po ekonomické stránce provázelo, i jednu nespornou výhodu. A tou byl fakt, že se přesně vědělo, kdy kdo půjde do důchodu a kolik orientačně bude brát. Ty doby už jsou ale dávno minulostí. Naštěstí i naneštěstí. Pro budoucí důchodce, k nimž také patřím, naneštěstí. Protože my lidé pracujeme a platíme povinné odvody, abychom měli jednou důchod, ale nejpozději při každé změně vlády získáváme dojem ještě větší nejistoty. A kdyby stát fungoval jako banky, věřím, že by spousta našinců vypověděla onu ‚smlouvu‘ s ním, nechala si vložené peníze vyplatit a na důchodu, který je stále nejistější, nelpěla.

Dosud mají totiž důchodci stanovený aspoň stále se posouvající věk pro odchod do důchodu. A mohou tak plánovat a třeba si i něco na stáří našetřit. Jenže i to se začíná stávat utopií. Protože podle současné vlády už nemáme chodit do důchodu podle dosaženého věku, ale podle věku, kterého se podle statistiků bude určitý ročník dožívat. Prý.

Zkrátka a dobře nemá být dáno, odkdy budeme důchod pobírat, ale jak dlouho ho budeme v průměru pobírat.

A to není jediná nejistota, do níž jsme uvrhováni. Současně si naše nová vláda dělá i blázny z těch, kdo věřili slibům a pilně pracovali. Nově by totiž neměla být výše důchodů tolik ovlivňována ani výší příjmů a tedy odvodů, ani počtem odpracovaných let, tedy tím, jak dlouho lidé do systému nedobrovolně přispívali. A důchody by měly být všeobecně nižší a méně valorizované.

Takže je tu vlastně navrhována nová verze, u níž se neví, kdy kdo půjde do důchodu a kolik vůbec bude dostávat. Což demoralizuje. Protože to nepůsobí pozitivně ani na ty pracovité, kteří systém živí, ani na ty spořivé, kteří vlastně neví, zda a kolik si na stáří nějak našetřit. Protože kdo ví, kdo se důchodu vůbec dožije. Co když třeba statistici řeknou, že se bude moje generace dožívat 200 let a z toho bude nárok na důchod až v posledních dvou dekádách?