Na důchod je třeba spořit
V dobách, kdy se poprvé začalo mluvit o tom, že jednou nebude státní důchod stačit na důstojnou existenci a je tak třeba si ještě něco navíc našetřit individuálně, jsme na to vesměs nechtěli moc slyšet. Z předchozí éry socialismu jsme byli zvyklí, že se tatíček stát vždycky o všechno nějak postará, a brali jsme jako samozřejmost, že když jsme si přece celý produktivní věk na penzi platili, máme nárok ji dostat a užít si ji.
Jenže čas dal za pravdu těm, kdo nás varovali před příliš nízkými starobními důchody. Už dnes nejsou ani průměrné starobní penze žádná sláva, a to už ani nemluvě o těch, kdo se ocitli pod průměrem. A tak si stále častěji peníze na stáří šetříme.
Nikdo už nám tedy nevyčítá, že jsme ignoranti, kteří nechávají svůj pokročilý věk na vůli nemilosrdného osudu. Ovšem na druhou stranu nebýváme coby spořící lidé ani vychvalováni. A to proto, že sumy, které se nám daří na stáří odkládat, nebývají často nijak závratné. A jednoho dne toho tudíž moc nevyřeší.
Polovina z nás si prý může dovolit ušetřit nanejvýš dvě tisícovky měsíčně, třetina z nás má ušetřeno maximálně padesát tisíc. A ani ta úspěšnější polovina našinců, tedy ti, kdo si dokážou před důchodem našetřit do půl milionu, nebude mít v penzi vyhráno. Protože by prý dva z pěti našinců brali, kdyby odcházeli do důchodu s půlmilionovými až dvouapůlmilionovými úsporami. A jaká je pravděpodobnost, že toho dosáhnou ti, kdo si dokážou našetřit jen výše zmíněné nanejvýš dva tisíce, nebo těch třicet procent našinců, co ušetří dva až pět tisíc? Spočítejte si to sami.
Ovšem spolu s těmi spořícími jsou tu i ti, kdo si nespoří ani neinvestují. Jde o každého osmého z nás. A byť jde o pošetilé počínání, které podobné lidi zřejmě přivede jednoho dne do problémů, nelze se jim vlastně často zase až tak moc divit. Protože ono se těžko spoří, když není z čeho. A všichni víme, že ne každý u nás vydělává majlant. A jsou tu tedy i ti, kdo přece nebudou spořit nějaké drobné na důchod, aby kvůli tomu už před jeho dosažením umřeli na ulici hlady.
