Máme si šetřit, nebo…
Spoléhat se v naší zemi jenom na starobní důchod od státu není už dávno žádné terno. To víme všichni. Důchody sice nevypadají nijak tragicky, ale do ideálu mají daleko, především v případě lidí, kteří pobírají ty nižší. Zatímco dnes je běžný průměr ve výši asi jednadvaceti tisíc korun pořád ještě hezký, je to přece jenom už pouhá polovina předchozí mzdy těch, kdo důchod pobírají. A i tyto důchody už jsou dotované z jiných položek státního rozpočtu, protože by je důchodové pojištění samo ani zdaleka nepokrylo. K čemuž bylo jen v letošním roce zatím potřeba devět miliard korun navrch. A to se ještě blíží doba, kdy začnou do důchodu odcházet početné Husákovy děti, což bude pro systém skutečně citelná rána. Znatelně ubyde počet plátců důchodového pojištění, zatímco počet penzistů významně vzroste. A dětí měly porevoluční generace málo, takže to už tyto nespasí. Takže se prý máme smířit s tím, že kolem roku 2050 budou důchodci pobírat už jen 22 až 33 procent předchozí mzdy.
K čemu to povede? To je známo už dnes. Buď se budou muset vybírat větší daně, nebo snižovat důchody, nebo posouvat hranice věku pro odchod do důchodu. A nic z toho nebude veřejností přijímáno kladně, což se dá pochopit. A běda mladým, kteří se na toto nepřipraví vytvořením si vlastních úspor!
Mladí by si prý měli šetřit nějakých šest tisíc měsíčně, aby mohli v důchodu spokojeně žít. Dlouhodobě si ale šetří ve fondech nebo ve formě akcií jenom každý čtvrtý mladý člověk ve věku osmnáct až pětatřicet let. Většinou ukládají mladí lidé své peníze na běžné účty či netermínované spořicí účty, následované penzijním připojištěním, investicemi do akcií, podílových a burzovně obchodovaných fondů, stavebního spoření atd. A je prý pozitivní, že počty mladých lidí spořících si na důchod rostou. Takže mají naději, že ve stáří nepůjdou o žebrácké holi. Jestli se jako už tolikrát nerozhodnou mocní tohoto světa nějak změnit pravidla hry. Nebo nepřijde ještě něco horšího.
