Letos už jsme svobodní

Jak je známo, platíme my pracující a vydělávající lidé daně. A placení daní je natolik důmyslně zkomplikované, že vlastně mnohý z nás ani netuší, kolik že si stát z jeho příjmů bere. Z výplatní pásky se každý zaměstnanec dozví, kolik hradí on ze svého příjmu, ale většině z nás uniká, že za nás platí ještě navíc i zaměstnavatelé. A proto je poměrně důležitým pojmem takzvaný den daňové svobody.

Pokud si to představíme názorně, vypadá to následovně. Prvního ledna bychom se zahájením nového roku nastoupili do práce, za kterou bychom ale nedostali ani korunu, protože by nám celou výplatu sebral v podobě daní stát. Pak by se tak stalo i druhého ledna, i v následujících dnech… A trvalo by to tak až do onoho dne daňové svobody, tedy do dne, kdy by nám stát přestal peníze brát a celá výplata by byla od onoho okamžiku naše.

Je jasné, že čím dříve by den daňové svobody nastal, tím menší daně bychom státu platili a tím více by na nás samotné zbylo. A naopak.

Letos u nás tento den připadl na třináctý červen. Což znamená, že jsme my lidé obětovali státu celou svoji mzdu za prvních 163 dní tohoto roku. Na tolik nás vyšly všechny státní a veřejné instituce, než konečně došlo i na nás samotné. A ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv, připadá mi to jako hodně velké číslo. A to přesto, že jsme ‚na sebe‘ začali letos vydělávat o čtyři dny dřív než loni. Ovšem co se dá dělat, když náš tatíček stát hospodaří tak, jak hospodaří? Když jsme na tom o tolik hůř než třeba v roce 2018, kdy jsme si ‚na sebe‘ vydělávali už od 22. května…

Byli bychom na tom o poznání lépe, kdybychom byli třeba Švýcaři nebo Američani, a nejvíce bychom si pochvalovali, kdybychom byli Iry, kteří se dočkali onoho slavného dne už 19. března. Ale jsme Češi, a tak jsme museli platit, kolik jsme museli platit. A jestli za to můžeme někomu ‚poděkovat‘, pak našim politikům. Protože to z těchto daní se platí všechny jejich výdaje. A po té nestřídmosti předposledních dvou vlád se nemůžeme ničemu divit.