Kdyby byl stát prostým člověkem…
Všichni soudní lidé dobře vědí, že si nemohou dovolit žít nad poměry. A pokud už tak činí, uvědomují si, že to tak lze dělat pouze po omezeně dlouhou dobu. Tak dlouho, jak dlouho jim bude někdo ochoten půjčovat peníze. A jakmile tato ochota pomine, sladký život skončí. A naopak nastanou těžké časy, kdy se bude muset splácet a kdy člověk naopak nebude moci žít ani za to, co si skutečně vydělá. Protože se ze sladkého snu vyvine kocovina.
Kdo tedy má rozum, žije jenom tak, jak si to může dovolit. A když to ani přes nejusilovnější snahu nejde, vezme si sice půjčku, ale jen na nepostradatelné záležitosti, v co nejmenší výši. A samozřejmě s co nejvýhodnějším úročením a snadno zvladatelnými splátkami. A pak se snaží, aby se z případného podobného mínusu dostal zase co nejrychleji do kladných čísel.
Když se na tuto skutečnost podíváme rozumně, musí nám dojít, že si podobně musí počínat každý, kdo je závislý na penězích. Tedy nejen prostý lid, ale i stát. I ten by měl být ekonomicky soběstačný. Ale je? Ten náš už dávno ne. Náš stát se může holedbat jedině tím, že jsou na tom jiné země často ještě hůř. A to i ty vyspělé. Takže jsme možná tak trochu jednookými králi mezi slepci. A to rozhodně není důvod k optimismu.
I když ono vlastně lze takové počínání státu zastoupeného našimi nejvlivnějšími politiky docela dobře chápat. Ti, kdo o finanční situaci této země rozhodují, přece tímtéž ovlivňují i vlastní popularitu, jen bohužel nepřímo úměrně. Čím horší situaci způsobí, tím je to pro ně lepší. Protože když dají lidem drobty ze státního dluhu, mohou si tamtéž sami nabrat svůj díl a nikdo z těch ‚koupených‘ jim to nebude vyčítat. V naději, že dotyční mocní jednoho dne zase pustí chlup. A že má stát dluhy? Co je komu do státu?
A tak se se státními penězi zachází snad nejhloupěji, jak to jenom jde. A dělají se dluhy, které se nedaří splácet. Ani nevýhodně, natož výhodně. A kdyby nešlo o stát, hádejte, kam by takového dlužníka ve všech finančních ústavech při žádostech o další půjčky poslali.
