Kdo šetří, prodělá za tři

Za dřívějších dob se mezi lidmi tradovalo, že kdo šetří, má za tři. A bylo tím samozřejmě míněno, že kdo si odkládá část svých příjmů a neutratí je hned, má jistotu finančního zajištění do budoucna. Soudní lidé tak tehdy šetřili, a protože bylo peněz zprvu pomálu, šlo třeba i o z dnešního úhlu pohledu směšné částky. Které ale přesto měly smysl. Protože nikdo neměl mnoho jistot a peníze navrch se tak nikdy neztratily.

Podobně se ono rčení o tom, že kdo šetří, má za tři, používalo i za socialistického režimu. A i tehdy to ještě do určité míry fungovalo, i když to mělo samozřejmě daleko k ideálu. Protože na úsporách vydělal obvykle jenom ten, kdo si je potají někde ulil v podobě nějaké konvertibilní měny, jež u nás byla postupně stále vzácnější a žádanější a tudíž tvrdla. Kdo pak šetřil naše československé koruny, ten si sice zdánlivě mohl také přilepšovat, jenže už tehdy platilo, že ‚u nás není inflace, akorát je všechno čím dál tím dražší‘, a tak ve skutečnosti takové úspory zase až tak velké terno nebyly. Nemluvě o tom, jak na svou spořivost doplatili našinci nejprve za komunistické měnové reformy a pak po pádu tohoto režimu a narovnání cen.

A dnes? Dnes sice výše zmíněná slova také známe, ale už jim moc nedůvěřujeme. A není ani divu. Kdo šetří, ten zejména v poslední době živí především inflaci. Všechno se zdražuje, a kdo si nějaké peníze našetřil, už si za ně zanedlouho nekoupí tolik, co ve chvíli jejich získání. A protože se nikde obstojné úroky aspoň významněji odolávající výši inflace nenabízejí, buď my lidé investujeme s rizikem, že proděláme, nebo si necháváme peníze ležet někde, kde také tratíme na jejich hodnotě, a to nevyhnutelně.

A tak by se dnes dalo skoro říci, že kdo šetří, prodělává za tři. Protože dnes o hodnotu peněz nepřijde jistě jenom ten, kdo žádné nemá. Což ale pochopitelně také není řešení. Protože kdo nemá peníze, nemá nic. A pak je mu skutečnost, že ostatní lidi ožebračuje inflace, něčím, co zase až tak moc netěší.