Kdo šetří, má… se všelijak

Zodpovědní lidé neponechávají svůj osud nikdy náhodě. A tak si třeba mimo jiné zajišťují i finanční rezervy na doby, kdy se jim nepovede nebo nemusí vést zase až tak dobře, jak by si to tito přáli. A podobné zodpovědné lidi máme ve svých řadách samozřejmě i my Češi. I když je pochopitelně i nemálo případů, kdy ani takový zodpovědný přístup nelze považovat za právě ten nejideálnější.

Všichni víme nebo aspoň tušíme, jak se věci mají. Ví se u nás třeba o tom, že by měl mít každý z nás pro případ nějakých nenadálých výdajů a nepříznivých situací řádově úspory ve výši tří až šesti svých měsíčních platů, tedy v průměru 120000 až 230000 korun, jenže kolik z nás takové peníze našetřené má, že? Nejde zase o tak závratný počet úspěšných střadatelů, kteří se mohou něčím takovým pochlubit.

A nejen že si šetříme vesměs málo, ale také k tomu velmi často využíváme konzervativní nástroje. A nic proti tomu – jsou to způsoby, které bývají ze zákona pojištěné, a nikomu nelze mít za zlé, že nechce riskovat ztrátu svých úspor, a tak sází na jistotu. Která se ale tu méně a tu více nevyplácí, protože zde peníze ztrácejí svoji hodnotu vlivem inflace. Zejména pokud se bavíme o běžných účtech nebo o držení hotovosti.

Spoříme si ale už i ‚nově‘. Tedy využíváme třeba i stavební spoření, i spořicí účty, i penzijní fondy. A dokonce prý skoro desetina z nás investuje přímo do akcií, osm procent do kryptoměn a sedm procent strká peníze do nemovitého majetku. A ani těch pět procent našinců, kteří sázejí na zlato nebo státní či firemní dluhopisy, není zanedbatelných.

A co se týká finančních prostředků, které máme okamžitě nebo maximálně do několika týdnů k dispozici, má prý skoro polovina našinců do sta tisíc, čtvrtina sto tisíc až půl milionu, sedm procent půl milionu až milion a stejné množství i přes milion. V čemž jsme hodně často lepšími hospodáři než náš stát. Který má víme co.