Je normální nevracet?

Zřejmě takové reklamy také dobře znáte. Objeví se nějaký nový a prý zaručeně dokonalý mobil, nad jaký v tuto chvíli není, a ten prý prostě musíme mít. Až to vyznívá jako nepochopení, jak jsme bez něj vlastně mohli doteď vůbec existovat.

Nebo se tu nabízí určitý typ automobilu, který má snad všechny přednosti, jaké si jenom dokážeme představit, který je pro nás jako dělaný a nepřekonatelný.

A podobných nabídek je určitě víc. Včetně toho, co je často provází. A sice že jde o nabídky nejen údajně skvělé, ale hlavně úžasně výhodné. Protože u nich nemusíme požadovanou a často i hodně vysokou cenu vlastně ani rovnou zaplatit. Můžeme to mít třeba za nulu korun a nějaké splátky později, můžeme to hradit po částech s výhodnými úroky. A my? My se často ženeme jako to tupé stádo ovcí, jenom abychom si to pořídili. Klidně i bez ohledu na to, zda to potřebujeme nebo nenašla-li by se cenově a jinak přijatelnější alternativa.

Necháme sebou manipulovat. A zdá se, že nám to snad ani nevadí. Říká se přece, že ‚hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere‘.

Jenže v tomto případě nikdo nedává. Neplatíme hned, ale až později, kdy splácíme půjčky. A to někdy výhodné a někdy třeba vůbec ne. A pak to dopadá tak, jak to dopadá. A jak že to dopadá? Třeba tak, jako u nás. Kde ke konci června vzrostl meziročně jak počet těch, kdo dlužili na spotřebitelských úvěrech, tak i částka, kterou takoví lidé dlužili. A tak na konci letošního prvního pololetí dlužilo o 42.000 lidí víc a jejich krátkodobý dluh vzrostl ve srovnání s předchozím rokem o 9,6 procenta na 645 miliard korun. A čím je tato realita provázena? Bohužel i zhoršující se platební morálkou, zejména u lidí ve věkové kategorii 35 až 44 let. Co se týká právě spotřebitelských úvěrů, stouply ty nesplácené u zmíněných lidí o třináct procent ve srovnání s loňskem a dosáhly 7,8 miliardy korun.

Takže si vesele půjčujeme a nesplácíme. Vždyť proč bychom se netěšili, když nám někdo půjčku dá?