Co bychom neudělali pro děti?

Když si někdo pořídí dítě nebo děti, činí tak obvykle s vědomím toho, že to pro něj nebude nejen zisková, ale ani laciná záležitost. Mít děti je docela drahý žert, a to, že na ně stát rodičům přispívá, rozhodně dost nepomáhá. Takže rodiče utrácejí a utrácejí. Jenom aby jejich děti měly to, co potřebují, a pokud možno i to, co chtějí. Zkrátka je u běžných lidí normální, že se snaží o to, aby byly jejich děti šťastné a aby měly ještě spokojenější život, než měli jejich rodiče sami.

Někdy tedy rodiče strkají do dětí své vlastní peníze. A někdy je těchto málo, a pak jsou často schopni se i zadlužit. Někdy z rozumných a někdy z nerozumných důvodů, někdy zodpovědně a někdy třeba i krajně nerozumně.

A co to konkrétně znamená v případě České republiky? Například to, že si naše ne zrovna bohaté rodiny braly a berou půjčky na potřeby jejich dětí, a to i na spoustu nejrůznějších záležitostí. Často se tu braly a berou i půjčky na zajištění základních životních potřeb, i na vzdělání, i dejme tomu na nějaké kroužky, školní pomůcky a akce, na úhradu ubytování nebo vzdělávání v zahraničí. Tak prý už někdy učinilo patnáct procent našinců, tedy zhruba každý sedmý člověk, daleko častěji matka než otec.

Půjčky se ale braly a berou i kvůli tomu, aby se dětem pořídily mobilní telefony a další elektronika, a později si rodiče berou půjčky i kvůli tomu, aby svým dětem zajistili bydlení či splatili jejich dluhy, a tu a tam i proto, aby podpořili jejich podnikání nebo jim třeba zaplatili dovolené.

K těm, kdo si berou půjčky kvůli svým dětem, patří hlavně nezaměstnaní a starší rodiče a obyvatelé Ústeckého kraje.

Nic proti takovým půjčkám, samozřejmě. Děti jsou naše budoucnost a obvykle i naše štěstí, a tak se o ně nejen musíme, ale také chceme postarat. Chceme jim zajistit lepší život. Ale i tady bychom měli být obezřetní. A nespoléhat se automaticky na to, že co z takových půjček nesplatíme my, rodiče, to splatí takto podporované potomstvo.